Absint, tajemný a okouzlující nápoj známý jako zelená víla, má bohatou historii plnou záhad a dramatických příběhů. Pro mnohé byl inspirací a klíčem ke kreativitě, ale pro jiné symbolizoval zkázu. Pojďme se společně ponořit do příběhů o tom, kdo pil nejvíc absintu a co tento nápoj znamenal pro slavné osobnosti a umělecká díla své doby.
Začínáme ve Švýcarsku v 18. století, kde se zázračná bylinná tinktura poprvé objevila. Byla původně používána jako lék na různé neduhy. Ale brzy si ji oblíbili i ti, kteří hledali něco víc než jen medicínu. Kdo byli ti slavní pijáci absintu, kteří proslavili tento nápoj po celém světě?
Historie absintu
Absint, často nazývaný jako zelená víla, má své kořeny hluboko v minulosti. První stopy tohoto tajemného nápoje vedou do 18. století, konkrétně do švýcarské vesničky Couvet, kde byl absint původně vyvinut jako léčivá tinktura. Receptura obsahovala výtažky z pelyňku, anýzu a fenyklu. Původní účel však brzy zastínilo kouzlo a mysticismus, který absint začal přitahovat.
Vznik a rozkvět
Pravý rozmach absintu začal na konci 18. století, kdy podnikaví bratři Henri-Louis a Charles-Louis Pernod založili první distilerii na absint ve francouzském městě Pontarlier. Spojení s Francií bylo klíčové, protože právě tam se absint stal nesmírně populárním. V průběhu 19. století si absint oblíbil nejen vojáci a dělníci, kteří hledali osvěžení po těžké práci, ale také intelektuálové a umělci, kteří v něm hledali inspiraci pro svá díla.
Během dekadence 19. století byl absint doslova na vrcholu své slávy. Slavní spisovatelé jako Alfred de Musset, Charles Baudelaire a velmi známý Oscar Wilde byli známí svým nadšením pro tento nápoj. Wilde jednou prohlásil:
„Po první skleničce absintu vidíte věci tak, jak byste je přáli vidět. Po druhé skleničce je vidíte tak, jak nejsou. A po třetí skleničce vidíte věci takové, jaké skutečně jsou, což je ta nejstrašnější věc na světě.“Jeho slova ukazují na mystický a zároveň znepokojivý vliv, jaký měl absint na své pijáky.
Prohibice a návrat
Na konci 19. a začátkem 20. století se však stíny začaly nad absintem stahovat. Stal se terčem kritiky; byl obviňován z způsobování šílenství a kriminality. V roce 1905 došlo k nechvalně proslulému "absintovému masakru", kdy švýcarský farmář Jean Lanfray zavraždil svou rodinu po nadměrné konzumaci absintu, čímž vyvolal paniku mezi veřejností. Tato událost vedla ke mnoha zákazům ve Francii, Švýcarsku a dalších zemích, kde byla výroba a prodej absintu zakázány.
Až na konci 20. století se situace začala měnit. Regulační orgány znovu zkoumaly původní tvrzení a zjistily, že absint nebyl zdaleka tak nebezpečný, jak se myslelo. Roku 1988 byl zákon proti absintu v Evropské unii částečně zrušen a postupně se vracel na trh, i když v mírně upravené formě. Dnes lze absint opět zakoupit a vychutnávat, a to i v tradiční podobě s kapkou ledové vody stékající přes cukrovou kostku.
Moderní éra absintu
Dnes se tedy absint těší renesanci, kdy jeho historie fascinuje novou generaci nadšenců. Pro mnohé znamená nejen spojení s uměleckými a literárními legendami, ale také návrat k tradičnímu způsobu pití. Původní receptury, historické láhve a nové, inovativní způsoby konzumace zajišťují, že absint zůstane trvalou součástí kultury. A když se ponoříte do historie tohoto zeleného nápoje, nelze si nevybavit onen mystický závoj, kterým je stále opředen.
Slavní milovníci absintu
Absint se proslavil především díky své popularitě mezi umělci a intelektuály konce 19. a začátku 20. století. Mezi nejslavnější pijáky tohoto nápoje patří francouzský malíř Vincent van Gogh. Je známo, že absint pil často, a dokonce se spekuluje, že mohl ovlivnit jeho psychické problémy a bizarní umělecký styl, který ho proslavil.
Dalším významným pijanem absintu byl básník a spisovatel Charles Baudelaire. Jeho dílo 'Květy zla' je považováno za jedno z nejdůležitějších literárních děl francouzského symbolismu. Absint byl pro něj zdrojem inspirace a úniku z reality, což se odráží v jeho poezii plné dekadence a melancholie.
Slavný irský básník a dramatik Oscar Wilde měl rovněž slabost pro tento zelený nápoj. Jeho citát o absintu je dnes známý:
"Pít absint je jako být polapen v melodiích duhové mlhoviny."Wilde často navštěvoval pařížské kavárny, kde se setkával s ostatními intelektuály a diskutoval nad sklenkou absintu o umění, životě a společnosti.
Jeden z nejslavnějších případů absintu a jeho vlivu na chování je Paul Verlaine. Tento francouzský básník měl bouřlivý vztah se svým partnerem Arthurem Rimbaudem, který byl rovněž milovníkem absintu. Jejich příběh je plný konfliktů, vášně a tragédie, přičemž absint hrál v jejich životě významnou roli.
Ke šlechtici absintů patřil také Henri de Toulouse-Lautrec, slavný postimpresionistický malíř, známý svými plakáty a obrazy pařížských kabaretů. Jeho přítomnost v Montmartru a láska k absintu navždy změnila jeho umělecký výstup. Málokdy ho bylo vidět bez sklenky absintu, a dokonce měl speciální hůl, ve které ukrýval lahev nápoje.
Absint byl také neodmyslitelnou součástí života a tvorby spisovatele Ernesta Hemingwaye. V 20. letech 20. století, během svého pobytu v Paříži, se stal vášnivým konzumentem absintu. Hemingway v mnoha svých dílech popisuje zážitky spojené s pitím absintu, zdůrazňujíc jeho kouzlo a tajemno. Jeden z jeho nejslavnějších koktejlů, známý jako 'Death in the Afternoon', je směsicí absintu a šampaňského.
Slavní milovníci absintu se tak stali nejen vyznavači zelené víly, ale i jejími obhájci a ambasadory. Jejich láska k absintu zanechala nevymazatelnou stopu v historii umění a literatury. Absint se díky nim stal symbolem bohémského života a nekonečného hledání inspirace na hraně geniality a šílenství.
Mýty a pravdy
Mýty kolem absintu jsou často stejně fascinující jako samotný nápoj. Jedním z nejrozšířenějších mýtů je, že absint způsobuje halucinace. Tento mýtus pravděpodobně vznikl díky obsahu thujonu, látky přítomné v pelyňku, jedné z klíčových bylin v absintu. Přestože vysoké dávky thujonu mohou být toxické, vědecké studie ukázaly, že množství thujonu v absintu není dostatečné k tomu, aby způsobilo halucinace.
„Absintové halucinace jsou mýtem. Mnoho historek o absintu jsou ve skutečnosti zveličené nebo nepravdivé.“ - Dr. David Nutt, neuropharmakolog
Dalším častým mýtem je, že absint je zelený kvůli přítomnosti toxických barviv. Skutečností je, že barva absintu je přirozeným důsledkem bylin, jako jsou pelyněk, yzop a meduňka, které se používají při jeho výrobě. Někteří výrobci však v minulosti přidávali barviva, aby dosáhli intenzivnější zelené barvy, což vedlo k určitým zdravotním rizikům. Dnes jsou tyto praktiky zákonem zakázané a výrobci musí dodržovat přísné standardy kvality.
Existuje také mýtus, že absint je extrémně silný alkohol, který může způsobit šílenství nebo smrt. Zatímco absint má vysoký obsah alkoholu, obvykle kolem 45-74%, není o nic nebezpečnější než jiné silné destiláty, pokud je konzumován s mírou. Příběhy o šílenství způsobeném absintem často pocházejí z doby, kdy lidé konzumovali levné a nekvalitní náhražky absintu, které mohly obsahovat jedovaté látky.
Zajímavým faktem je, že mnoho známých umělců a spisovatelů, jako Vincent van Gogh nebo Oscar Wilde, bylo spojeno s absintem. Tito lidé však často vedli bouřlivý životní styl plný alkoholu a jiných látek, což mohlo přispět k jejich problémům. Absint se stal jakýmsi symbolem bohémského života a rebélie proti společenským normám.
Dnešní absint, který se prodává po celém světě, podléhá přísným regulacím. Evropská unie má stanovené limity na obsah thujonu, které musí být dodržovány. Moderní absint je tedy bezpečný a může být konzumován bez obav z halucinací nebo jiných extrémních vedlejších účinků. Pokud máte možnost, navštivte muzeum absintu v České republice nebo ve Francii, kde se dozvíte více o historii tohoto fascinujícího nápoje.
Absint v umění
Absint se stal nesmazatelnou součástí uměleckého světa, především v 19. a na začátku 20. století, kdy sloužil jako múza pro mnoho známých umělců, spisovatelů a básníků. Tento nápoj inspiroval k vytvoření některých nejvýznamnějších děl své doby, a to nejen v oblasti malby, ale i v literatuře a filmu. Umělecké díla věnovaná absintu zachycují jeho tajemnou a někdy temnou povahu, což přispívá k jeho neopakovatelné atmosféře.
Jedním z nejznámějších malířů, kteří se absintem inspirovali, byl Henri de Toulouse-Lautrec. Tento francouzský malíř často navštěvoval pařížské kabarety a kavárny, kde se absint pil ve velkém. Jeho díla jako například „Absint“ a „V Moulin Rouge“ ukazují melancholickou a tajemnou atmosféru, která tento nápoj obklopovala. Také Edgar Degas vytvořil svůj slavný obraz „L’Absinthe“, který zachycuje ženu ponořenou v úvahách nad sklenicí absintu.
Absint nebyl oblíbený pouze mezi malíři, ale také mezi básníky a spisovateli. Paul Verlaine a Arthur Rimbaud, dva z nejdůležitějších francouzských básníků, byli vášnivými pijáky absintu. Verlaine dokonce napsal:
„Jsou to krásné věci, které otevírá absint – slova, barvy, melodií jeho opojení.“Rimbaudův legendární životní styl a jeho poezie byly silně ovlivněny tímto nápojem, což se promítlo do jeho radikálních a inovativních veršů.
Absint našel své místo i v literatuře. V dílech jako „Nana“ od Émile Zoly či „Portrét Doriana Graye“ od Oscara Wildea lze pocítit vliv absintového opojení. Wilde jednou prohlásil:
„Po první sklence vidíte věci tak, jak byste si přáli, aby byly. Po druhé je vidíte tak, jak nejsou. A na konci je vidíte tak, jak opravdu jsou.“Jeho fascinace absintem byla evidentní v jeho mnoha spisech.
V kinematografii rovněž nemůže absint chybět. Filmy jako „Moulin Rouge!“ ukazují jak samotný nápoj, tak i jeho vliv na společenský život a kulturní bohémskou scénu. Filmové ztvárnění absintu často zachycuje jeho mystický aspekt a magickou atmosféru, která s ním byla spojována.
Absint tedy není jen nápojem; je to okno do minulosti, do světa umělců a jejich inspirace. Umělci viděli v absintu ne pouhou tekutinu, ale bránu k novým světům a neprobádaným myšlenkám. Tento legendární nápoj bude vždy zůstat ikonou umělecké bohémské kultury, což ho činí neustále fascinujícím pro současnou generaci.
Napsat komentář